Panama

Panama

Do Panamy se vstupuje z Kostariky po vrklavém mostu, ale ekonomiku mají celkem stabilní. A to díky kanálu a dolaru, který používají, jako oběživo. Země má ale zisky z kanálu jen od roku 1999, kdy USA předalo kanál panamské vládě.

Proto hlavní město kontrastuje se zbytkem země, která je pohádkou a exotickým rájem, odříznutý od zbytku světa a dosud nezkažený turismem.





Bocas del Toro

Má cesta směřuje na Bocas del Toro (Ústa býka) - soustroví v Atlantiku hned při hranicích s Kostarikou, kde jsem se opět setkal se svým kamarádem Martinem z Německa.

Z ostrovů jsem si jako své sídlo vybral ten, o kterém říkali, že je málo turistický, a taky byl. Bylo nás v hostelu asi šest turistů a zbytek ostrova černošské obyvatelstvo. Vlastně jen malá vesnička, táhnoucí se po pobřeží.

Roots Bar

Hostel Bastimento sliboval v ceně ubytování (8$) kajak na zapůjčení, tak jsem toho rád využil. Nakonec jsem zjistil, že je dřevěný a je v něm díra, tak jsem byl rád, že jsem zase potkal Martina z Německa a že přibalili i kelímek na vylévání. Ale dobře jsme si to užili - vše po staru:

• pádlování dřevěnými vesly děravým kajakem na otevřeném moři
• šnorchlování korálovými paláci na útesech ostrovů
• miliony ryb (sardinky, tuňák, korálové ryby) a hejna tak velká, že neměla kam utíkat
• jedno z nejlepších šnorchlování v mém životě
• můj první lov ryb na pytlačku

1. Kajakem jsme dojeli k dřevěnému molu, kde byly malé ústřice, a několik jich nožem sloupli - na návnady.
2. Ústřice jsme otevřeli a vnitřek napíchli na háček.
3. Jeden z nás skočil do vody a šnorchloval okolo lodě, kde našel ryby, uvázal kotvu.
4. Pak jsme na místě lovili korálovky.

Chlebovník

Měl jsem radost z prvních úlovků. Můj nápad ryby usmažit ale Martin zavrhl, s tím, že mě naučí recept na nikaragujský rondon. Ten objevil, když žil při cestách týden v rodině černých Mískitů v Laguně perel u Bluefields. RONDON je tradiční jídlo černošských obyvatel Karibiku –  polévka z kokosového mléka, chlebovníku, brambor, soli, čerstvě ulovených ryb či krabů, banánobrambor (čili zelených banánů) a limetky. K nějakému vzdálenému přirovnání se snad blíží jen naše kyselo. Do rondonu vlastně můžete dát cokoliv, co najdete ve své karibské kuchyni: proto se to také jmenuje rondon, což zní trochu jako anglické random. Přísady jsme si ulovili sami - kokos a chlebovník utrhli z nedalekého stromu. Chlebovník je zelené ovoce, které se rozkrájí a povaří - tvoří pak nejchutnější část celé polévky.

Ten recept jsem tady sepsal, pokud někoho napadne si to doma uvařit :o)

Při vaření jsme si dali hodně rumu. Mískitos říkají, že rondon dává sílu. Dali jsme si tedy ron a pak ten rondon - a vyrazili na nočním skůtru na fiestu na sousední ostrov.


Na ostrově padlo 6 piv během happy hour.

Ještě poznámka ke karibské angličtině. Člověk musí umět trochu španělsky a trochu anglicky, pak to smixovat a špatně skloňovat. Černoši v Karibiku jsou fajn, ale taktika pro cizince je nic jim nevěřit a jen tak nalehko s nimi pokecat, pak jsou na pohodu.


Místní obyvatelé jsou fajn, velmi si užívají života a nic neřeší. Občas pokecají s cizinci a rozhodně se nebojí. Jsou to černoši, takže mají v nátuře provokovat a mají rádi hlasitou zábavu. Večery tráví na nábřeží, čumí do vody nebo jen tak popíjejí pivo na verandě nad mořem. Holky taky rády provokují. Když jsem se procházel po molu, hvízdaly na mě jako na kořist.

Malta

Pivo

Piva v Panamě jsou ještě horší než v Kostarice. Značky Balboa, Panama, Atlas.
Navyknete naopak místnímu nápoji malta. Jde v podstatě o nápoj ze sladu. Chutná lépe než pivo a určitě jste to pili v Česku, když jste byli malí. Krátce po revoluci se to tu ještě prodávalo (kdo si vzpomene na český název, připomeňte mi ho prosím v komentářích).

Někdy jsem rád, že jsem Čech. Zvlášť v zahraničí. Češi jsou z mé zkušenosti v cizině velmi dobře přijímáni a ve Střední Americe to platí dvojnásob. Do Panamy musejí mít turisté včetně např. občanů USA nebo Německa při vstupu již koupenou zpáteční jízdenku – chtějí ji na hranicích vidět, jinak vás pošlou zpátky. Jde to obejít, pokud chcete v zemi zůstat nebo nemáte plány, můžete si nějakou zpáteční letenku na místě koupit, ale nemusí to vyjít levně. Češi tuto povinnost nemají a projdou s úsměvem celníka a přáním hezké dovolené...

Panama City

úterý 12. 7. 2011

Cesta z Bocas do Panama City trvala pekelně dlouho, takže jsem přijel až další den večer. Taky to není hned za humny, viz mapa.
Cestou jsem se spřátelil s jednou sympatickou Australankou, co cestuje Spojené státy a Střední Ameriku. Ubytování máme v hostelu v srdci Staré Panamy.

Jsou tu dvě staré městské části: Casco Viejo a Panama Viejo.
Zde Panama Viejo.

 středa 13. 7. 2011

Prohlížíme si historické jádro Casco Viejo (hist. jádro), místní národní divadlo a palác Bolívara, kde se dovídáme zajímavý příběh o osamostatnění zemí Jižní Ameriky od Španělska pod vedením Simona Bolívara na poč. 19. století (taková jihoamerická revoluce) a o vzniku OSN společně s Organizací amerických států (která dodnes funguje a sídlí ve Washingtonu, bližší info viz Wikipedie).

Causeway

Jsem domluvený se spolužačkou Gáby, která žije v Panamě, že u ní budu pár dní bydlet. Setkáváme se na Causeway, což je výběh pevniny, ze které je v oceánu vidět fronta lodí čekajících na proplutí kanálem.  Večer v moderním městě á la New York či Dubaj, po dlooouhé době skutečná civilizace, steaky, pivo. Svoboda, luxus.

čtvrtek 14. 7.

Protože se rozpršelo, navštívili jsme s Gáby Muzeum průplavu, které rozhodně stálo za to. Bylo nejenom o stavbě kanálu, ale celém dopadu jeho existence na panamskou společnost. O vlivu severoamerické „kultury“ na panamskou, poameričtění, přilivu cizinců a o diskriminaci občanů Panamy a rasové segregaci, i jak to skutečně bylo s dohodami mezi USA a Panamou.

USA chtělo postavit v Panamě kanál, ale Kolumbie (pod kterou Panama tehdy patřila), nechtěla za podmínek USA kanál stavět. Tak USA pomohlo Panamě v r. 1903 k samostatnosti. Panama za to odevzdala 30 km široký pruh svého území od Atlantiku po Pacifik do rukou USA, ze kterého se stala vojenská oblast. Dohoda zněla tak, že žádný Panaman nesmí na toto území, kdokoli z tohoto území ale může do Panamy. V letech 1906 - 1914 pak Američané za pomoci imigrantů z Karibiku postavili kanál a začali z něj těžit. Panama z toho však nikdy nic neměla, kromě získané samostatnosti a nízkého ročního poplatku. Během 20. století došlo k několika bouřím, kdy Panama několikrát dohodu reklamovala.

Vyjednali si ale jen to, že bude nad kanálem kromě americké vlajky vlát i panamská. Když se ukázalo, že ani dohodu s vlajkou Američané nerespektují, vyšli panamští studenti vlajku sami vyvěsit, za což byli americkými vojáky rozstříleni. To se stalo impulsem pro rozvázání všech diplomatických styků s USA ze strany Panamy.

Další desetiletí trvalo, než se vytvořila dohoda nová. Prezident Jimmy Carter v r. 1977 podepsal smlouvu, na základě které v r. 1999  předali kanál do panamského vlastnictví.
Dá se říct, že město Panama, jak ho dnes vidíme, je jen 15 let staré. Vyrostlo doslova ze slumů k mrakodrapům.

Dnes se tu tyčí věže á la Burj Dubai, věže ze skla ve tvaru šroubů, takové středoamerické La Défense. Moderna na kraji pralesa.

Panama centrum

pátek 15. 7. 2011

Panamský průplav

Kanál se zjednodušeně skládá z velkého jezera Gatún (25 m. n. m.) a systémů zdymadel, které slouží k vyzvednutí lodí z oceánu do výšky jezera a pak zase nazpět. Po délce kanálu jsou tři systémy zdymadel, které mají několik „stupňů“ a zvedají lodě vždy o +-8 metrů.

Jezero Gatún napájí všechny zdymadla vodou. Je to nejvýše položená součást kanálu, takže voda teče do zdymadel přirozeně samospádem. V Panamě jsou časté silné deště, bez vody by to nešlo.
Po délce kanálu se rozkládají tři systémy zdymadel, na sever od jezera zdymadla (locks) Gatún, na jih Miraflores a Pedro Miguel. Úžina Culebra je jednou z částí, kterou museli stavitelé vyhloubit.

Jak kanál funguje. Loď nejprve přijede vlastním pohonem k ústí zdymadla.
Pak se na něj napojí lany tahací lokomotivy (4 až 8 párů podle velikosti lodě), které vedou loď mezi zdmi.

Řízení je centrálně z věže (je to jediný průplav na světě, kdy kapitán předává velení mimo loď).  Největší loď, která propluje zdymadly, tzv. Panamax, nechá na každé straně volno 60 cm.

Zdymadly mají dva až tři stupně - oddělené komory - které umožní zvednout a snížit loď celkem dohromady o 24 metrů.

Přeprava přes kanál trvá 8 hodin, i s čekáním ve frontě na oceánu je to jeden den. Jezdí se ve dvou pruzích a ve směnách, vždy jednosměrně, tři směny za den, tj. dvakrát směr Pacifik a jednou Atlantik a obráceně.

Panamský kanál není jediný způsob, jak přepravovat zboží z Pacifiku na Atlantik. Ve středoamerických státech se běžně dopravují např. auta přímo po silnici, kdy potkáte řady stejných aut z linek, zaplacení šoféři je převáží z přístavu na přístav. Tankery kanálem neprojdou, ropa se přepravuje trubkami. 
V současnosti Panama pracuje na stavbě druhého kanálu, který má být širší (pojme širší lodě Post-Panamax) a bude mít menší spotřebu vody díky postranním nádržím. Dokončen bude v r. 2014.

Ceny průjezdu kanálem jsou podle hmotnosti, řádově ve statisících dolarech za loď.  Tato loď převáží auta, uveze jich 900, za přejezd zaplatila cca 280 000$. Tyto částky Panama přijímá jen v hotovosti. Získává tak dostatek hotovosti na oběh (platí se dolarem).

Příjezd ke zdymadlům Gatún

sobota 16. 7. 2011

Odjezd z Panamy

Jestli už někteří ví, do Kolumbie se chystám trochu netradičně. Silnice „Panamericana“, která mě vedla po celou cestu, dál už nevede. Cestu do Jižní Ameriky totiž přerušuje bažinatý prales. Do Jižní Ameriky se dá jenom letět nebo alternativně plachetnicí.

O plachetnici jsem se dozvěděl od německých spolužáků ve škole v Mexiku. Webovky prý na to žádné nejsou, ale říkali mi, že se cesta dá domluvit nezávisle s kapitány plachetnic.

V jednom populárním hostelu jsem našel vývěsní tabuli odjezdů plachetnic včetně ceníku. Řekl jsem si o číslo na kapitána a domluvil s ním podrobnosti. Loď, která jela v mé datum se jmenovala Winfli a kapitány měla dva - pár Španělů z Kanárských ostrovů. Byli to fajn lidi, takže jsme si plácli, v ceně bylo jídlo a poplatky za odjezd z Panamy a příjezd do Kolumbie, kajak a rybářské vybavení. Vypadalo to všechno bezpečně.

Po domluvě jsem si užil pohodlný „městský“ den, kino, premiéra Harryho Pottera v „panamštině“. Zaujalo mě, že na konci filmu k titulkům tleskali, což mně přišlo hezký, protože si to filmy zaslouží a nevím, proč se u nás tleská jen na festivalech.

neděle (no hagas nada)  17. 7. 2011

Loučím se s rodinou Gáby (byli super) a odjíždím na sever ke zdymadlům Gatún, největším zdymadlům na panamském kanále.

Sbalené věci do ruksaku, potkávám Němce Chrise, který se chystá do Kolumbie stejnou lodí. Směřujeme spolu na sever Panamy do přístavu, kde se brzy nalodíme.

Na chvíli se ale naše cesty musí ještě rozdělit. Mě totiž ještě přes varování napadlo navštívit město, které se rozhodně navštěvovat nemá.



Colón

Colón. Severní vstupní brána Panamského kanálu. Zároveň město, na které Panama zapomněla.

Přes Colón přijíždějí lodě z Atlantické strany průplavu směrem do Pacifiku. Na rozdíl ale od svého protějšku Panamy je Colón špinavým městem prorostlým kriminalitou.

Lonely Planet o něm dokonce píše, že se potácí ve zločinu a korupcí. Loupeže a vraždění jsou prý časté. Temná tvář Panamy. No - nemůže to být přece tak nebezpečné...

Jinými slovy, Colón mě svou pověstí lákal natolik, že jsem se město, které je podle všech hanbou země, navzdory odrazování spolucestovatelů rozhodl sám navštívit.

Většina středoamerických měst je ošklivá. Bývají to čtvrtě přerůstající jedna přes druhou mezi odpadky. Colón je prý ale jiný. V jednom období zažil francouzskou architekturu. Teď se ale ve stejných čtvrtích prohánějí gangy.

Na nádraží Colónu jsem se v trafice zeptal na hotel a trafikářka mi poradila: pokud se po městě pohybuješ s krosnou, tak jen za doprovodu policistů!

Postup sehnání hotelu v Colónu je tedy následující:
1. zavolej policii
2. zeptej se jich na slušné hotely
3. nech se jimi doprovodit až na místo

Chris řekl, že zůstávat v Colónu je bláznovství, nechal mě tu a odjel.

Tak jsem zavolal policii, ti mi doporučili ubytování, které by odpovídalo mým cenovým požadavkům a bylo bezpečné. Hotel Akropolis. Pokoj za 8 dolarů za noc, což bylo docela dobré. Nakonec mi ale jen ukázali cestu a dívali se na mě po ulici z dálky.

Ubytování.
V depresivnějším hotelu jsem v životě nebyl. Trochu mi nebylo jasné, co znamená ceník: 8 dolarů za noc a 2 dolary za hodinu. Super. Hodinový hotel. Pokoj byl příšerný, holé zdi, roztrhaná matrace a jen tak volně položené prostěradlo. Výhled z okna jen do černé zdi. Sprcha na chodbě se nedala použít. Chtělo se mi brečet, utýct, vrátit se na nádraží za kamarádem, který odjel pryč.

Přesto se držím. Je večer a je pozdě, autobusy už nejedou a ceny ostatních hotelů byly od $40 výš nebo za $15 stejná třída. Zůstávám. Trochu se bojím o svoje peníze, ty si schovám do matrace.



Vycházka

Cedule na hlavní třídě vyvolávají
smíšené pocity.

Přece jenom chci poznat tohle město, ač si dávám pozor a pohybuji se hlavně po širokých ulicích plných lidí.   
 
Mám hlad a čínská restaurace v ulici, která jako jediná vypadala trochu čistě, byla příšerná. Dokonce i sami Číňani mi k rýži s masem dali kečup, aby to mělo aspoň nějakou chuť. Při jídle si všímám, že mě pravděpodobně zvenku hlídá policista, který si ve městě všimnul bělocha.

Na hlavní „promenádě“ narážím na  cedule s nápisy: „S turistou nám bude všem lépe.“ nebo „Na turistovi záleží budoucnost tebe i města, chraň ho!“ Je jasné, že tu jsem ohrožený druh.

Zvědavost mě ale láká dál od hlavních tahů. Procházím čtvrtí, která vypadá trochu jako stará Havana. Patrové domy jsou buď celé omlácené a bez oken a s rozpadlými terasami nebo mají už jen obvodní zdi a schody do pater. Žijí tu ale normálně lidé.

Prádlo si suší, kde se dá, v podvečer barvy prádla na šedi a oči černochů v podkroví tvoří podivnou strašidelnou atmosféru. Na ulicích se pohybuji obezřetně a nechodím do opuštěných uliček.

Lidí však ubývá a stmívá se. Dostal jsem se do nějaké podivné čtvrti. Jednou ze vzdálenějších ulic se vydávám jen proto, že na jejím konci vidím reflektory policistů. Nasbíral jsem pár fotek a když jsem k policejnímu autu došel, varují mě, že jsem v área roja. Red district. Mohou mě tu prý okrást a zabít. To možná stačí, říkám si, a hledám únik zpět. Nacházím cestu zpět na hlavní třídu a po hodině se vracím zpět na hotel. Ale stálo to za to:

Red district

Další den v Puerto Lindo

  

Dnes už jsem na severu Panamy v přístavu Puerto Lindo. Zelenou krajinou jsem dostopoval až k odjezdovému místu, poslední noc a zítra výprava do Kolumbie.

Podvečer v Puerto Lindo

 Ráno před odjezdem v Puerto Lindo
mě překvapilo ranní povídání opic ze sousedního pralesa.

Zobrazit místo Panamericana na větší mapě

Fotky na Picase vaření rondonu průplav Panama City

Panamericana: Panama