Nikaragua

Nikaragua

Pondělí 27. 6. 2011

Zde se hodí říct, že Salvador vynechávám z nedostatku času. Pokud ale můžete a chcete surfovat, určitě se zde zastavte. Honduras jsem také jen projel, podle zkušeností ostatních cestovatelů jsem ale prý o nic nepřišel. A třeba si i zachránil kůži:) Nechci přehánět, ale třeba příště.

Zkušeností byla i samotná jízda spolu s čistě nikaragujským osazenstvem, v autobuse, který měli v ČSAD snad v roce 1970, a který opravovali ještě chvíli před odjezdem.

Sedmnáct hodin dlouhá cesta mě ale stála 200 quetzalů, v přepočtu 400 korun.

Povinná byla procedura na hranicích, kdy nás v noci všechny nechali vystoupit z autobusu, vyndat všechny zavazadla ven a čekat. Dlouhou chvíli jsme si zpříjemnili ochutnávku typických salvadorských pupusas (plněné kukuřičné placičky sýrem se zelím).

Když přišel čas, uspořádali nás do dvou řad podle pohlaví. Pak teprv zkontrolovali pasy. Jeden z cestujících se mezitím stihl natolik ožrat, že byl naprosto nepříčetný a museli ho poslat pěšky přes hranice zpátky.
Mě s českým pasem (jako ostatně na každých hranicích ve Střední Americe) přivítali s úsměvem a poklábosili jsme s celníky o tom, jestli se mám hezky, něco o českém fotbalu a jestli je všechno v pořádku. Policie mezitím prošla autobus proti drogám a penězům pro mafii schovaným v sedadlech.
Po hodině vyrážíme dál.


V Nikarague jsme další den ráno. Můj plán je procestovat západní pruh země od severu k jihu. Nebezpečnou část cesty (Guatemala, Honduras) bych měl mít za sebou, teď už jenom ta pravá Střední Amerika, říkal jsem si.

Vystupuji v trochu prašivém koloniálním městě León a Nikaragua se zdá spíš jako taková středoamerická Ukrajina. León je špinavé město, které ilustrují odpadky všude po ulicích. To by tady ještě nebylo tak neobvyklé, místní opravdu nemají cit na to, jestli se můžou okolo odpadky házet nebo ne, odpadky se tu válí všude možně (nejčastěji okolo cedulí „neznečišťujme naše životní prostředí!“ nebo „jdi příkladem a používej koš“).

Fascinující je ale vyloženě jejich přístup ke zbytkům a obalům. Je krásné ráno a vychází slunce. Stojím a čekám na autobus, mladý muž vychází ze svého příbytku a vysype celý obsah igelitu se shnilou potravou a kdo ví čím přímo před své dveře na chodník. Nemohl tam ten igeliťák dát celý.

Za moment vidíme jít po ulici depresivní ženu, na sobě špinavé hadry a dost zubožená. Ta se stará o odpadky. Sehne se a zase sesbírá všechny ty jednotlivé shnilé zbytky a dá si je zpátky do svého igelitu. A takhle tu funguje všechno a všichni jsou otrávení.

Katedrála v Leonu

Za zmínku stojí, že v Leónu je katedrála (ten den zapsaná do UNESCO). Přesto ale do Centroameriky nejezděte za architekturou.

Pryč z Leónu. Jedu na pláž, chci si zasurfovat. Říkali mi, že pláž las Peñitas má vlny i pro začátečníky.

Houby! Na fotce to sice není vidět, ale vlny se odpoledne vyšplhaly cca na metr a půl. Jednou jsem sjel vlnu velmi pěkně vleže a nakonec i jednou ve stoje. Ale zbytek pokusů marných. Spodní proudy dost mlely a jednou mě to semlelo pořádně, tak jsem toho radši nechal.
Už se těším na zítřejší Managuu a Granadu.

Oběd po surfu

Středa 29.6. 2011

Dnes bude náročný den. Přejet z pláže Las Peñitas, přes náš León do hlavního města Managuy. Tam se podívat na „historické centrum“ (které je prý v troskách) a pak na sopku Masaya. Že ještě ten den stihnu i vystoupit na sopku u Masayy a v noci se svezu s jedněmi slečnami do Granady, to už byla třešnička na dortu.

Tihle pánové mě hlídají před ubodáním v historickém centru (Managua).

Managua. Byl by hřích nepoznat hlavní město, říkám si. Leží na břehu jezera Managua, které je druhým největším jezerem Nikaraguy. Taxíkem jedu z nádraží do tzv. historického centra. Nacházím spíš takové mauzoleum historického centra. Ono je totiž celé v ruinách, po sérii zemětřesení v roce 1972. Nové centrum se mezitím stihlo přestěhovat jinam a teď už jsou v okolí ruin hlavní katedrály jen některé vládní budovy a ... okolo slumy. Taxikář mě varoval, když odjížděl, že se mám chovat obezřetně, minule tu prý nějaké turisty za katedrálou pobodali. Dnes to tu ale hlídají pohledné stráže...

Politika Nikaraguy
V Nikarague vládne socialismus, proto se přátelí například s Venezuelou nebo Kubou. Prezidentem je Daniel Ortega, sandinista. Sandinisté jsou hnutí, které si vybudovalo demokratickou vládu proti dřívějším totalitním režimům a ultrapravicovým útočným jednotkám Contras, které měly podporu USA. Dodnes z toho v Bílém domě nejsou moc rádi, americká podpora těchto organizací vyšla plně najevo v aféře Írán-Contras (http://cs.wikipedia.org/wiki/Aféra_Írán-Contras). Jedná se o aféru, ve které americká vláda financovala povstání a tajné ozbrojené jednotky proti domácímu režimu. Peníze na to brala zakázaným prodejem zbraní do Iránu a útočiště jednotky našly v sousední Kostarice. Je fakt, že USA si hlídá moc po celém rameni Střední Ameriky až po Jižní. V Panamě, Hondurasu a Guatemale si USA vytvořilo obraz až příliš podobný dřívějšímu Sovětskému Rusku a "jeho" republikám.

Masaya

Vulkán Masaya u blízkého stejnojmenného městečka vypadal při noční prohlídce trochu jako americké „badlands“. Měsíční krajina, ale plná ohně. Dým a žhavé oharky jsou stále vidět a do konce za příchodu Španělů sopka stále soptila (na to se váže místní legenda o bráně pekel a zahnání ďábla kraje katolickým mnichem). Skaliny, černý písek, strže a krátery několika sopek (jeden kráter v druhém, „Santiago“ a „Mindirí“) a země, z které neroste žádná vegetace.

Taky jsme navštívili podzemní jeskyně s netopýry. V této se za občanské války schovávaly děti (80. léta).

Granada

Na tour jsem potkal jednu Australanku, kterou jsem viděl i v Alegre baru v San Pedru v Guatemale. S kamarádkou měly trochu víc peněz a také vlastního guida s autem, tak jsem se nechal s nimi svézt až do Granady.

Ano, Granada, pojmenovaná podle stejnojmenného španělského města, jako další nikaragujské názvy (León nebo národní měna Córdoba). Další den zjišťuji, že toho tady moc není. Architektonicky spíš zklamání a je to město velmi turistické. Navštívím alespoň místní dílnu na doutníky Mombacho, pojmenovanou podle nedaleké sopky.
V tomto albíčku je proces výroby doutníku z tabákových listů:

Výroba doutníků

Výroba doutníků (zn. Mombacho)

Granada leží na břehu největšího středoamerického jezera Nikaragua. Samotné jezero má co nabídnout, jak brzy uvidíte. Granadské „centro turístico“ na pláži ale odpovídá spíš mým představám o rekreačních střediscích vybudovaných v Bulharsku.

Poznatek: Nikaragujky jsou skoro všechny tlusté.
Poznatek II: Pokud je tu nějaká holka hezká, je z Kostariky.
Poznatek III: Pokud někde není moc hezkých žen, ta menší část, která stojí za to, bývá namyšlená (a naopak).

Čím si Nikaragujci krátí čas: Ladrilleta, rechinón, gramita - většinou jde o házení mincí do terénu do vzdálenosti 1,5 až 3 metry, cílem je trefit minci soupeře nebo se přiblížit alespoň na vzdálenost, kterou zaujímá malíček od palce na otevřené dlani. V takovém případě hráč přebírá peníz soupeře.

No a pak samozřejmě baseball - národní sport podobně jako na Kubě, každý malý kluk umí klackem odpálit kamínek do zdi protější strany ulice. Jsou v tom vážně šikovní.

Isla de Ometepe
Tohle je skvost. Představte si jezero, které zaujímá plochu 3000 Máchových jezer, a uprostřed něj dvojčata sopek, které tvoří ostrov tvaru osmičky. Na ostrově je jen pár vesniček. Lidé, kteří ostrov opustili jen třeba třikrát v životě. A je tu klid.


A co ostrov nabízí: život v přírodě, klábosení s domorodci, plážový fotbal, laciný a dobrý nikaragujský rum, výšlap na oba vulkány, možnost objet ostrov na kole nebo na motorce, zaplavat si nebo se osprščit pod vodopádem.


Na ostrov jsem přijel parníčkem a k večeru dorazil do Santa Dominga, které jsem vybral jako své útočiště. Ubytován u hliněné cesty kdesi mimo, večer mě přepadla fujavice.

V neděli jdu na kolo a objíždím ostrov – cíl jsou vodopády San Ramón. Ukázalo se, že horší nápad mě nemohl napadnout. Jak už jsem psal, lijáky mě stíhají co každé odpoledne a proto jsou koryta řek plná. Na ostrově ze sopek to vypadá asi tak, že přibližně třicet místních „potoků“ razí svou cestu přímo dolů. A každý kilometr musím přejet koryto řeky. Ukázalo se, ale že na kole je to jediná šance, jak obejít ostrov suchou nohou...

Pán vepříků.

Jeden z mála autobusů, které se na ostrově odváží jezdit.

Místní ožrala si užívá odpoledne. Docela se s ním ale ztotožňuju.

Nějaký gringo tu na ostrově vede chatkový hotel - nacházím v něm levného průvodce, který mě vezme na sopku. Chtěl jsem to risknout sám, ale prý je to zakázané, že už se tam někdo ztratil. No a taky si chtějí  trochu vydělat.

 Vyhlídka z dřevěné vyhlídkové věže hotýlku. Týpek, co holkám ukazuje divy kraje, se na ostrově přiživuje vařením čokolády s trávou a vedením recepce na hotelu. Na ostrově fakt není co dělat, je to tu trochu transcendentní místo, pokud nespěcháte z místa na místo.

Cesta tedy byla na kole slušný offroad, jak můžete vidět na fotce s autobusem, který se sem odvážil přijet.
Zážitek ale stál za to... poznal jsem banánovníkové pole, množství exotických ptáků, souboje psů a vepřů, místního opilce, a ...

Před námi jedna sopka, za námi druhá - jsme uprostřed "osmičky".

... vodopády San Ramón jsem nakonec neviděl.

Vulkán Maderas
Často si mě tady jako bělocha pletou se severoameričany, večer si za slabého osvětlení a bouřky v houpací síti se svým chabým vybavením na šití přišívám na baťoh českou vlajku. Přece jenom raději ukáži svou vlajku na batohu, než pořád někomu vysvětlovat, že jsem z Evropy.

A další den vyrážím na výšlap na sopku Maderas (1394 m. n. m., poloměr u paty 24 km)

Šel jsem v sandálích, abych si nezničil svoje jediné boty, cesta je blátivá. Cesty vlastně prakticky neexistovaly, všechno se podobalo korytům potoků nebo to přímo byly koryta horských „bystřin“ vymletá ve stěnách z bláta. Procházeli jsme vysokým pralesem, který nám zvukově doprovázely hlasy vřískajících opic. Kráter byl také celý zarostlý, na jeho dně bylo malé jezírko. 

Jezero bylo sice plné bláta, zajímavostí je ale jeden druh malých polo-žabek, polo-rybek, které se hemžily v mělčinách. Tělo ryby, nohy žáby.

Noční plavba přes jezero
Po sejití sopky mě čekala ještě noční cesta parníkem, 14 hodin přes jezero na břeh do San Carlosu u Kostariky. A ta cesta stála za to. Nalodili jsme se po šesté večerní, takže jsme stihli západ slunce z lodi a při příjezdu ráno nám slunce zase znovu vycházelo. To bylo pěkný.

Setmění na ostrově

Cesta s naloženým zbožím

Bouře na jezeře Nikaragua

Svítání na pevnině (San Carlos).

V noci byla silná bouřka, v dálce nad hladinou blesky, takže ač jsem se nejdříve snažil spát na karimatce spolu s dalšími turisty na palubě (někdo měl karimatku, někdo houpací síť), déšť mě brzy donutil vrátit se dovnitř kajuty.

No a tady nastal problém. Jelikož byla loď rozdělena na dvě třídy, byl spodek pro Nikaragujce a vršek pro turisty, protože turistům (na první pohled rozeznatelným bílým „čili bohatým“ turistům) II. třídu nesměli prodat. Nevadí, říkám si, 120 korun za 14 hodin noční plavby na jezeře I. třídou zaplatim. V noci ale v naší chlazené kajutě nastala taková zima, že to prostě nešlo. Po několika hodinách v provlhlé mikině jsem si musel najít teplejší místo. Ale dolů, do druhé třídy mezi desítky temných pohledů se mi nechtělo. Bylo tam sice teplo, ale tma. Kajuta sice byla o poznání větší, na dlouhých lavicích ale bylo poměrně dost lidí a všichni si tam přišli namačkaní - opravdu jako spodina z filmu Titanic. Když jsem vešel, všichni na mě zeli jako na cizince, bělocha a nejspíš Američana, člověka, který tam za boha nepatří, jako bych byl snad vrah jejich dětí.

Neměl jsem ale jinou možnost. Bylo to přes všechny omezení paradoxně jediné místo, kde se dala přežít noc. Ve tmě jsem našel půl prázdné lavice, kde by se vešli ještě tři lidé, a sednul si mezi ně. No koukali na mě divně. Při prvním kroku se ozval černoch, ať vypadnu do své vymazlené I. třídy. Že tu nemám co dělat. Že my máme klimatizaci. Kdyby věděl, jak mohou být rádi, že ji nemají. Sedl jsem si a posunky ho poslal někam.
Kupodivu toho nechal a já si vydobyl své místo mezi hlavami podezřívavých očí. A přečkal do rána.

V pět ráno jsme dorazili do přístavu. Východ slunce nad ústím řeky San Juan, která vstupovala do pralesa s hejny ptáků byl příjemným probuzením a já měl zase dobrou náladu. Komická mexická písnička „Amor a la fuerza“ – „když mě nechceš, nutit tě nebudu“ zpříjemnila ráno a já si říkám, že ten den bude stát za to. Netušil jsem ale, že ho Nikaragujci dokážou zkazit tak rychle.

U San Carlosu z jezera ústí řeka San Juan se svou chráněnou oblastí plnou exotických ptáků, které rozhodně stojí navštívit. San Carlos je hezký, kazí ho snad jen ti místní. V hotelích s lidmi zacházejí jak se smetákem, když se zeptáte, jestli mají pračku, nejdřív s vámi nemluví. Na podruhé řeknou, že ano. Doslova ano - ale vám v ní nevypereme.

Chtěl jsem v San Carlosu zůstat na noc, ale už mám toho dost. Hledám si převozníka do Kostariky a mířím po řece za hranice.

Převoz do Kostariky

A hraniční přechod San Carlos – Los Chiles (Kostarika) pak pro sebe objevuji jako jeden z nejklidnějších a nejkrásnějších přechodů, které jsem kdy viděl. V průběhu samotného přechodu (či přejezdu) člunkem po 10 km dlouhé řece chráněnou oblastí vás provází hnízdící ptáci všech druhů na lovu, prohlížíte samoty na řece či zaslechnete vřískající opice. Vítejte v Kostarice.

Bienvenidos en Costa Rica.

Zobrazit místo Panamericana na větší mapě

Fotky na Picasse

Panamericana: Nicaragua