Den a půl v Belize

Den a půl v Belize

Belize je zvláštní země. Po zvuku plná černého reggae, plná afroameričanů. Bohužel ale také všudypřítomných turistů z USA. Jediná země Střední Ameriky, kde se mluví oficiálně anglicky.

Má zajímavou historii. Podél celého pobřeží státu se line druhý největší korálový útes na světě (po tom australském), takže je to země skvělá na potápění.

Je to země pirátů
Zmíněný útes se nedá jen tak lodí přejet, útes je skryt pod vodou a blokuje přístup. V minulosti chránil anglické a skotské piráty, kteří se zde usazovali, aby napadali španělské lodě plující z Ameriky do Evropy. Když Britská koruna zanechala pirátství, našlo mnoho bývalých pirátů práci v dřevařském průmyslu. Anglie pak po celou 2. polovinu 18. století chránila zájmy „svých“ těžařů dřeva a ujišťovala přitom Španělsko, že si nároky na Belize nedělají.


V roce 1798 pak ale Británie Španělsku vyhlásila válku a porazila španěly u St. George’s Caye. Od té doby patří Británii, ale Mexiko a ani Guatemala (potomci španělské kolonizace) tento stát neuznávají. Nakonec v r. 1859 Británie a Guatemala podepisuje dohodu, že Guatemala uzná Belize jako samostatný stát, pokud Britové postaví chybějící silnici z Guatemaly přes sever do Mexika, kterou přeťalo Belize. Nic takového nepostavili a Belize je dodnes na oficiálních mexických a guatemalských mapách označeno jako součást Guatemaly.

I já jsem kvůli tomu musel do Guatemaly přes Belize - protože nebyly silnice. Šok nastal už v Chetumalu (Mexiko). Na tzv. Novém třžišti Chetumalu, odkud jsem se doslechl, že jezdí autobusy do Belize, stály čtyři ošklivé školní autobusy z 60. let, které v USA vyřadili z provozu. Po luxusních autobusech v Mexiku za pár korun to byla docela změna. Naštěstí jsem ale na tržišti potkal známou, která pracuje v Belize, a ta mi řekla: na co čumíš, nastup.

To jsem ještě nevěděl, že to je první z nespočtu jízd školními autobusy. V příštím díle objevíte dokonce kouzlo těchto chicken busů (jak se jim přezdívalo) - v Guatemale je totiž umí vesele natírat a vůbec k jízdě autobusem tam patří taková kultura, která má svůj veselý ráz a život.

Hlavní nádraží v Belmopanu vypadá trochu jako nějaká náves.

Čekárna na autobus.

Po pár otřesech jsem v Orange Walk, kde přestupuji na nějakém prašném dvorečku směrem na Belize City, jehož hlavní nádraží také vypadá jako nějaký dvorek pro slepice nebo větší domácí zvěř. Nezdržuji se tu a přes hlavní město Belmopan pádím do San Ignacia, který je prý moc pěkné město.

Pán, kterého jsem (omylem španělsky místo anglicky) slušně požádal o volné místo vedle něj na sedačce, na mě něco zaklel jeho poafričtěnou angličtinou o posraných spaniards, takže to vypadá, že tu španělsky mluvící nemají moc rádi. Místní jsou černoši, potomci Afričanů, kteří měli být přivezeni do otroctví v Novém světě, ale ztroskotali u Belize na korálových útesech. Temná je tady tedy polovina autobusu a koukají na mě zle. K tomu přilezl do autobusu nějaký rasta týpek, který si stylověl zapálil dýmku v autobuse a něco klel, že prý policii musí rozmlátit hubu.

Ubytovna

Ruiny Cahal Pech

San Ignacio, prý pěkné město, přesto nemělo nic moc k vidění. Předražené jako celé Belize, nakonec jsem ale našel a usmlouval pokoj za slušnou cenu. Další den ráno slyším na chodbě slušné vrzání postele. Černý recepční, který mě večer ubytovával, vyšel z pokoje zapínajíc si poklopec a za ním nějaký starší tlustá baba. Aha.

Prohlížím ještě místní mayské ruiny, které ale nestály za moc, na tržišti kupuju ovoce a měním belizský dolar za guatemalské quetzaly a mizim k hranicím. Pryč do GUATEMALY.








Zobrazit místo Panamericana na větší mapě

Fotky na Picasse

Panamericana: Belize