Deník poutníka

středa 2. listopadu 2011

Oaxaca - surf, hory a pověry


3. června 2011, Oaxaca, Puerto Escondido

Tak a je to tady. Odjíždím z Querétara a v mojí hlavě se mísí smutek se štěstím.
Smutek, protože odjíždím z Querétara, štěstí, protože jedu na svou velkou cestu. 
Jak ji začít? 

Na cestu jsem vyjel v noci na 1. června nočním busem z Querétara přes Mexico City do státu Oaxaca (čti Oachaka), oblasti známé tradiční kuchyní, řemesly a panenskou přírodou. Po 13 hodinách cesty jsem se ráno už probouzel na oaxackém nádraží.

Tyhle první dny jsem bydlel v Couchsurfingu u výborný ženský, které jsme říkali „tía“ (teta). Byla to taková starší paní, ale provedla nás docela dobře místními trhy a díky ní jsme taky Oaxacu skvěle poznali.

Oaxaca, jak brzy uvidíte jsou: trhy, původní kultura obyvatel z hornaté Oaxacy, pyramidy Monte Albán a úžasné pacifické pobřeží.


Na oaxacký trh se sjíždí babky z celého okolí, aby prodávaly ovoce, zeleninu, výrobky ze dřeva, z hlíny, tkaniny, květiny, vše, co můžete doma potřebovat. A taky se tady dobře najíte.

Kuřátko vám na trhu předpoví štěstí

Hadry pro mladý oaxacký holky

Tady něco o hygieně - řeznictví



Taky jsem tu objevil výbornou čokoládu:




Čokoláda Mayordomo je jedno z nejlepších na světě. Je to totiž hodně kakaová.
Stavte se u mě, ještě je.

Monte Albán, který se tyčí na kopci nad městem už nemá tak gigantické pyramidy, jako je vidět například v Mexico City, přesto ale stojí za návštěvu:



První den jsem trávil se spolužačkou Deborou, kdy jsme podnikli výlet na HIERVE EL AGUA:

Oaxacká TLAYUDA
Oaxaca – Hierve el agua – magické místo. Sokoli, suchý strom a vyvěrající prameny ze skály na vrcholu útesu. Je to jako konec světa, absolutní odloučení od civilizace. Skály a hory.

Sokoli plachtí nad hlavou, teplé prameny vyvěrají ze skály nad údolím v horách. Nikdo tu není, jen asi čtyři další cestovatelé a nějaký ten stánek s místními lahůdkami, ze kterých byla nejlepší samozřejmě tlayuda, což je taková mexická (oaxacká) pizza (viz foto). Vše za hubičku samozřejmě.

Víc snad vypoví fotky.



  


Cestou jsme ještě prověřili sílu místního nápoje: Mezcal. Mezcal je nápoj podobný Tequile, ale není to Tequila. Vyrábí se v místních palírnách nejčastěji právě v Oaxace a vzniká také z jiného druhu agáve.
Mezcal s kořením ze sušených červů a limetkami

A tady už jen jak dopadnete, když si dáte mezcal a zapůjčí vám mototaxi k odzkoušení.


Pacifické pobřeží Mexika – Puerto Escondido

Vydávám se na jih k pobřeží. Je to dalších nějakých 8 hodin.
Celou dobu jsem měl vlastně dost štěstí na potkávání lidí. Potkávám tři holky z jiného kampusu stejné školy, které míří do Puerta Escondida jako já, stejným nočním autobusem. Tak se další den ráno ubytováváme ve společné cabañe (chatce) na pláži za 75Kč/os. a tři dny paříme a surfujeme. Ono vlastně nikdy jsem nebyl na cestě moc sám, další spolužáky Michelle a Lauru jsem potkal v Palenque, další v Oaxace a Tulumu, atd. atd.


Puerto Escondido, česky Ukrytý přístav, je surfovací resort ve stylu jižanských párty, promenád na pláži a těžký pohody po odpoledním surfu.
Na cestu jsem si připravil několik doutníků Cohiba Madura 5 Genios za „těžký prachy“ :) z Kuby a první cestovní jsem si zapálil v Puerto Escondidu v houpací síti našeho hostelu. Hotelový personál byl dost v pohodě, hostů nám bylo vlastně jen asi deset a s recepčními jsme vyráželi co večer někam ven. "Precopeo" čili „předpárty“ bývala v houpacích sítích hotýlku a pak se většinou vyráželo někam na pláž třeba na salsu. Ta pohoda byla Puertu úplně nejlepší.

Přes všechnu to noční zátěž si chci tady ale hlavně zasurfovat, tak vstávám brzy. Dobré vlny jsou totiž v 8 ráno.


Surfing

Trénoval jsem tři dny od soboty do pondělí cca 4 – 6 hodin, což vždycky pořádně unavilo.
Našel jsem si instruktora v místním surfshopu, ale stál za to. Nějaký David Salinas z časáku, kterými hned začal ukazovat, aby si udělal reklamu. Tak jsem ho bral. Za 500 pesos = 750 Kč za 2 hodiny byl suverénně nejdražší ve městě, ale mohl jsem si ho dovolit a narozdíl od těch levných instruktorů z ulice alespoň solidně naučil základy.

Můj učitel surfování (obr. dole).

Jaký je surfing? Je to zábava. Nevěděl jsem, že to může být taková pohoda. Člověk sice občas musí docela zabrat, když se chce dostat přes vlny do moře, je to náročnější v podstatě na vrchní oblast zad a ramena, ale svaly si časem zvyknou.

Fajn na surfování jsou ty momenty, kdy člověk jenom tak sedí nebo leží na surfu a pozoruje vlny. Čekání na vlnu. Jsi v podstatě v hloučku surfařů pár metrů od sebe. A když zrovna nejsou vlny, klábosíš okolo a opalujete se ve slunečném počasí. Pak když přijdou některé vlny, necháš nějakou pro ostatní a jen pozoruješ, jak se po ní sklouznou, stoupnou si na prkno a jak si to dávají a pak se zase propadnou do vody, když voda ztichne.



Pak přijde ta vaše, velká, rozplaveš se, namíříš k pobřeží a začneš plavat kraula přitisklý na prkno, jak můžeš. Když ucítíš pěnu vlny na patách, tak se jenom zvedni. Zvedneš se z kliku pohybem hada od hlavy až k patě - a stoupneš na prkno tím krásným surfařským postojem slízávajíc jen a jen tu svoji vlnu.
Když je malá nebo nemáš rychlost, propadnete se do vody, hned jak stoupneš na prkno. A když je velká, musíš trochu bojovat, ale zas to stojí za to a daleko tě vlna ponese. A pak některé velké zas už nejsou pohoda.

Je to sport i pro holky, kolik koček tam s náma surfovalo. (tip na místo: pláž Carrizallilo u Puerta Escondida (půl hodiny pěšky nebo 10 minut autem, surfy půjčují na místě).
Záliv Carrizalillo.


Voda byla výborná, snad teplejší než vzduch, vyloženě jak v lázních, mohli byste v ní trávit celé hodiny, bez neoprénů.

Surfovat se naučíte nějakým základním způsobem za tři dny, první den rozhodně doporučuji instruktora, pak už můžete surfovat sami, pokud jste šikovní a máte výdrž (a taky fyzičku, ta se ale ve vodě buduje rychle). S ním si zasurfujete hned, postavíte se na prkno během třetího sjezdu. Pak bez něj už to je horší (on vás totiž strká, abyste získali rychlost), pak to trvá ještě nějakou dobu, než se naučíte sami získávat rychlost. Větší vlny jsou jednodušší, ale moc velké vás zase můžou semlít.

Velká svačina po dopoledním surfování. Ryba al diablo.
Chuťovka přímo z pláže - škeble
s ananasem a salsou.
 Jaké je pobřeží Oaxacy?

Člověk si tu nepřijde jako v Mexiku, ale jak někde v Indonésii. Třeba lidé tu jsou hodně odlišní od zbytku státu. Holky jsou tu hezčí než ve městě Oaxaca nebo okolo Querétara. Mají kulatější rysy ve tváři, ale zase velmi vysportovanou postavu (protože jsou na pláži). Obecně jsou tu ale k turistům mohou být i docela nepříjemní (což ale platí jen o mužích), ač z nich docela žijí. Opak platí o ženách, které jsou krásné, milé a je radost se seznámit. Co se týče cen, vždy je dobré ptát se na dobrých místech na skutečné ceny (taxíků, potravin), protože se vás vždycky budou snažit ojebat.



Zipolite

Po třech dnech strávených s Marion a Sophií z Francie unikám čtvrtý den do Zipolite, místo vyhlášené pláže hippieků a dalších podivných individuí. Místo méně populární, ukryté. Cestuji s několika hippieky (okolo 24 let) z Kanady, ti mně ale nakonec přijdou dost divní, spíš rádoby hippieci, nebyli moc ochotní pomot. Chtějí být nezávislí, ale v podstatě se chovali v podstatě stejně běžný bohatý americký turista, který se stará hlavně o svoje. Jsou z dobré a zajištěné rodiny. Zajímavé je, že, jak říkají, cestují už 14 měsíců z Kanady až do Mexika – prý žijí z prodeje řemeslných výrobků, korálků, které vyrábějí ze semínek a navlékají na drátek – jaká je realita?

Kvůli echu, že tu kamarádky přepadli a okradli, jsem si rozdělil peníze do dvou peněženek a schoval kreditky a foťák dospod baťohu. Na Zipolite je nádherný tak akorát útes s hotelem „Shambala“ z roku 1972, který je teda hezký, ale předražený. „Je tu zrovna jedna Češka,“ lákala mě majitelka do poloprázdného hostelu, jako by to byl nevěstinec. Jeho cena ale byla přemrštěná, tak jsem tam odmítl.

Zippolite je známé nudistickou pláží, gayi všude okolo, volným prodejem drog (tráva, marihuana, houby) a volným sexem. Ne, že by mě nezávazný sex s párty osamocených žen nelákal, spíš se mi ale zachtělo dál a tak jsem se rozhodl nechat líbezné domorodé dívky z Oaxacy za sebou, a v Pochutle jsem nasedl do autobusu směr Tuxtla, Chiapas.

Mexická byrokracie na autobusovém nádraží zajistila, že mi ujel večerní bus, i když bych v pohodě stíhal. Paní na přepážce žádala kvůli studentské slevě klasického originálu tištěného studentského potvrzení ještě kopii, ač nemají kopírku. Tak jsem musel ještě po setmění běhat po městě a kopírku shánět.

A na co se můžete ještě těšit? „Mentiras mexicanas“, mexické lži? „Vím, že to tam je seguro,“ ale ono není...
Lidé tu dokážou někdy slušně naštvat...










Fotky na Picasse
Panamericana: Oaxaca

3 komentářů:

Siamoen řekl(a)...

Tak si neodpostim první ostrou kritiku: chvilku mi trvalo než jsem si ujasnil, že oaxaca je stát i město ;-) Ale vpoho. Hlavně teda musím říct, že první zastávka učarovala i mě jen takhle přes fotky, to sis dobře vybral, jestli to není blbý mít tak krásnou hned první zastávku...

Jinak moc hezkej popis surfování, hned mi to připomnělo, jak jsem s tím téměř totožně začínal v Austrálii a musím tvoje slova potvrdit. Na začátek je každopádně fajn mít někoho kdo ti k tomu alespoň něco řekne a každej alespoň průměrně zdatnej sportovec/snowboardista je už druhej den víceméně soběstačnej. Nejhorší je to pádlování rukama za vlny, ze začátku to nějak nejde a nejde, ale jaks psal, jde to pak celkem rychle nahoru. Tohle jsou vždycky super pocity, když tam člověk vnímá ten pokrok ze dne na den! Nede, musíme někdy udělat výlet čistě za surfováním! ;-)

Ned řekl(a)...

Díky za komentář.

Tu první zastávku vlastně vybraly holky - Debora a další z fotek. Přijel jsem nočním autobusem z Mexico City do města Oaxaca a ubytoval se s nimi u jedné couchsurferky. Oni u ní vlastně byli už o den dřív a já se k nim "nechal pozvat" :) Tudíž i k té couchsurferce, která nás hostila a byla naprosto v pohodě, ještě nás vozila po trzích. Taková starší paní, která se vyznala v různých vědách a i pavědách a mystikách.

Pak Deboru s dalšími napadlo jet na to místo s prameny ve skalách, které se jmenuje Hierve el Agua. No a já nevěděl, že to je to magické místo, které jsem znal z fotek a které jsem chtěl v Mexiku navštívit už od té doby, co jsem podobnou fotku viděl v Česku.

Takže mě tím velmi příjemně překvapili a zažil jsem skvělej den a to hned první. Vzpomínam teď na něj jako na jeden z nejlepších i kvůli té partě lidí (sestra Debory s přítelem) a Deboře, kterou jsem znal z celého semestru. S těmi jezírky a naprosto zapomenutou chatrčí s luxusním mexickým občerstvením (viz "mexická pizza" - tlayuda nahoře) a kroužícími dravci nad hlavou ve výšce a s výhledem do údolí to je magické místo. Ten uschlý strom nad tůňkou je navíc dost fotogenický.

Vůbec na cestování v Mexiku a jižněji je dobré se někde "zapomenout" :)

Ned řekl(a)...

Na surfování je dobré se zapomenout někde v Mexiku nebo i levněji někde v Salvadoru nebo na pobřežích Střední Ameriky :) Ještě budu mluvit o krátkém surfování v Nikarague.

Okomentovat