Guatemala - sever čili el Petén

Guatemala - sever čili el Petén

Tikal za hezkého počasí

Guatemala je opravdu zvláštní země.

Je také rozdílná od Mexika. Asi je to tím, že zabírá plochu jen několika států svého západního souseda, krajina se zde může zdát jednotvárná, ač překrásná. V "zimním období" (květen až září) velmi zeleno, kopcovitou krajinu pokrývá džungle, v chladnějších oblastech jehličnany a na vymýtěných plochách roste kukuřice (která se tu uchytí i v horách a má dvě období zrání v roce). Tzv. "období sucha" je tu od října do dubna.

Já jsem do Guatemaly přijel v zimě a už od hranic mě pronásledovaly deště.
Protože jsem přijížděl od severu, rozhodl jsem se navštívit pyramidy Tikal a přespat na jezeře v městečku Flores. Pak pokračovat dál návštěvou vápencových kaskád Semuc Champey dál na jih až do Antiguy, až k jezeru Atitlán.

Zdejší chladno mě nejprve trochu překvapilo. Po šílených vedrech na břehu Yucatánu (od devíti ráno 30°C) to bylo docela překvápko. S dešti ale přišla další změna. Vzpomněl jsem si tím na Tomáše, který tu byl o měsíc dřív a říkal, že v Guatemale jsou tu i hezký holky. To jednoznačně. A pak ta zima a odpolední deště.



Tikal

Po trochu krkolomné cestě se dostávám do Tikalu. Stíhá nás prudký déšť, takže jsem rád, že většinu doby strávím v autě. Původně jsem chtěl Tikal z neznalosti vynechat s tím, že jsem už pyramid viděl dost. Čekal jsem něco obdobného jako v Mexiku. Opak byl pravdou. Měl jsem na návštěvu čtyři hodiny a bylo to zoufale málo. Jedná se o areál hluboko v pralese, s několika propojenými systémy pyramid a chrámů, o rozloze asi 8x větší než Palenque. Procházíte se po pěšinách džunglí a slyšíte vřištění opic, hýkání ptáků, které jsem si podle zvuku ani nedokázal představit, po svazích některých pyramid porostlých mechem se proháněli hlodavci pizotes a mezi vysokými stromy s červenou kůru se najednou proderete do otevřeného prostranství s chrámovými komplexi. Tikal je záležitost, která vám vyrazí dech, budete tam chtít vodit své děti, až vyrostou a budete se chtít vracet!


Chrámy tady tvoří shluky vzdálené jeden od druhého tak půl kilometru až kilometr, oddělené vysokým pralesem. Nejvyšší chrám (s poetickým názvem „číslo IV“) měří 64,5 m a o kousek převyšuje nejvyšší stromy okolního pralesa. Po výstupu na něj tedy máte výhled na panorama lesa s několika špičkami okolních pyramid.

Výhled nad pralesem. Přál bych vám ale slyšet ten prales!

Chrám „číslo V“ byl taky skvost. Zajímavé hlavně bylo vidět, že původně byl celý zapadaný spadlými stromy a prací archeologů bylo ho teprve odkrýt. Další chrámy jsou dodnes zarostlé travou a vypadají jako zelené pahorky.

Stav před odklizením

Stav po odklizení

Podlostí je trochu místní vstupné: pro místní 25 Q (25 quetzalů = 50 Kč) a cizinci 150 Q (300 Kč). Na informacích vám potom ochotně nabídnou možnost uplacení, tj. za 100 Q nabídnou vstup bez vstupenky, peníze jdou ale do jejich kapsy. Trochu mě tenhle jejich přístup rozpálil!

Máyské "polis"
Co se týč Máyů, často se říká, že je to národ, který bez vysvětlení zmizel a nic se o něm neví. Místní archeolog, kterého jsem potkal při cestě k nalezišti, mi vysvětlil, že úplně normálně vymizeli asimilací s ostatními národy, a že do dneška v Mexiku na Yucatánu, v Chiapasu a Guatemale potomci Máyů žijí.
Kdysi měli podobné městské systémy, jako byly polis v Řecku. Sdíleli společnou kulturu, ale v podstatě tvořili samostatné městské státy včetně vlastního opevnění, armády, církve i vládců. Vedli mezi sebou války kvůli náboženství, moci a daním na řekách, kudy dopravovali své zboží do ostatních měst. Měli samozřejmě rozvinuté znalosti matematiky a astronomie a svůj „máyský“ kalendář, který je rozdílný od aztéckého (ten máyský je založen na základu dvaceti). Jejich reliéfy a malby často mohly být vykládány různým způsobem a dokonalost jejich staveb či vědy vedla mnoho lidí k myšlence, že jsou potomky mimozemšťanů, např. kresba trůnu krále Pakala si Erich von Däniken vykládal jako vesmírný koráb.

Apokalypsa
Kolikrát slýcháme, že máyský kalendář předpovídá brzkou zkázu či apokalypsu, skutečná apokalypsa však Máye už potkala. K opuštění a vylidnění velkých měst došlo v důsledku změny (odklonění) obchodních cest a v důsledku válek, které mezi sebou státy vedly kvůli vysokým daním při průjezdu přístavy řek. Archeolog, s kterým jsem mluvil, uvedl, že k udržení těchto máyských městských států se svou kulturou je potřeba desetitisíce lidí. Populace se ale válkami zhroutila. Ke znovuobnovení je ale potřeba mít tehdejší znalosti a jednotnou moc (krále). Tu jednotnou moc pak ztratili rozdrobením se do menších nárůdků a osad, které pak žily už jen pro vlastní obživu. Jednotnou moc sice dnes po několika stech letech v Guatemale mají, to už je ale jiná doba – a vládnoucí vrstva nejsou Máyové, ale potomci "bílých".

„Bylo to tehdy, když začala válka na všech stranách a s ní přišla zkáza všech držav. Hlad se rozšířil po celé zemi a bohové ochránci nás opustili, vysokému panstvu už nebyli příznivi, panstvo se zničilo mezi sebou a s nimi zničili i mnoho z nás. Byl šestnáctý katún baktúnu devět, dvanáct set let uběhlo. V baktúnu deset přišli lidé z jiných zemí, aby přinesli válku pokolením, které ještě vládly, a my, děti země, jsme opustily města a zničily ty, kteří zapomněli své vážené povinnosti a nás opustili, a zničily jsme jejich obrazy a paláce a šly jsme pak jako zvířata žít v lesích jenom samy pro sebe. A neměly jsme už žádné vůdce ani otce, a zapomnělo se vše svaté vědění a nebyl nikdo, kdo by uměl číst malované knihy. Naše zúčtování přišlo třetího katúnu baktúnu deset, tisíc let uběhlo."

El lago Atitlán

MALÝ SLOVNÍČEK:

Svoji kulturu si Máyové z velké části zachovali a dodnes mají místní katolické obřady příměs máyských prvků (při mnoha obřadech se stále dělají oběti – slepic, v Mexiku viz kostel v San Juan Chamule v dřívějším článku – ale také v Guatemale).

V Guatemale existuje kromě španělštiny dalších 24 živých (hlavně máyských!) jazyků, často od sebe výrazně liší a to i v základních slovíčkách. Překvapilo mě, že lidé na jedné straně jezera mohou mít naprosto rozdílný jazyk než lidé na druhé straně jezera. Pokud se mezi sebou nedorozumějí svými jazyky, použijí španělštinu.

V oblasti vodopádů Semuc Champey existuje dialekt Qu’ek Chi – zde je pár základních výrazů:

Pravopis ve španělštině	Český přepis	Překlad
Ehm	Ehm	ano
Inka	Inka	ne
Inkek chi	Inkek či	Ahoj
Naj chik	nach čik	Nashledanou
Sa yu naj’chik ku tan	sa ju nach čik ku tan	Brzy nashledanou.
Xaxak vi	šašak vi	Jak se máš?
Chi jo kee re	či cho ké re	Těší mě.
Tat kuah	Tat kuah	Miluji tě.
China u sat	čina u sat	Jsi moc hezká.
Kuah sumlak a ku i	Kuah sumlak a ku i	Chci si tě vzít.

Flores

Po návštěvě Tikalu jsem se zabydlel v jezerním městečku Flores („Květiny“), které vypadlo zeshora jako taková skořápka od oříšku. Plno domečků s červenými střechami ve skořápce od oříšku, plovoucí v kádi na vodu – asi to je jenom můj pocit, ale připomínalo mi to symbol Jičína – město pohádky.



První nocleh v Guatemale a za velmi příjemnou cenu: vlastní pokoj s příslušenstvím a výhledem na jezero za 100 Kč (50Q). Ceny pak dál šly ještě níže. Místní tu jsou milí, pozvali mě na pivko, tak jsem šel a další den vyjel dál na jih na vodopády Semuc Champey.

Den otců 19. 6. aneb o rozvodovosti
Ráno před odjezdem jsem se ještě zastavil v kostele. Ne, že bych se tam nějak předtím chystal, ale přilákal mě zvuk zvonů. Byla neděle 19. června a v Guatemale se slavil den otců.
Proč o tom mluvím. V kostele sloužili mši, všude bylo plno lidí a farář mezi svými zaříkadly vykládal o tom, jak být správný otec. Především říkal, že se guatemalským otcům „moc nedaří“. Totiž v Guatemale, a velmi podobné je to i v Mexiku, je silný machismus a mnoho mužů má třeba pět „manželek“ a se všemi má děti, o žádné se ale nestará. Alimenty se moc neplatí. Jeden rekordman, o kterém jsem slyšel, má 35 dětí se sedmi ženami (a všichni nejstarší synové se jmenují po něm, takže má sedm synů se jménem Fabio).

V Česku se pořád mluví o tom, jak vysoká rozvodovost, že každé druhé nebo třetí manželství skončí rozvodem. A jak je to hrozné, že? Bohužel se už nedívá na to, že rozvod je už jenom důsledek předchozích, společnosti neviditelných problémů manželství. Tak nakonec můžeme být rádi, že u nás se páry alespoň rozvádějí. Já to beru zase jako pozitivní krok, ke kterému bohužel chudáci Guatemalané teprve musejí dospět.
(Vítám komentáře v diskuzi dole.)

Semuc Champey

Cesta ze severu od Flores k Semuc Champey byla plná serpentin ve směru horizontálním i vertikálním (čili houpaček). Myslel jsem si, že tam bude nějaká dálnice, protože se jedná o jedinou silnici spojující severní polovinu země (el Petén) s jižní a tím v podstatě Atlantik s Pacifikem, ale kdepak. Namísto toho jsme se prodírali největšími vesničkami a některé části silnic byla slušná horská dráha. (Později jsem byl upozorněn, že to, po čem jsem jel, byla čtyři roky stará silnice, do té doby sever s jihem nespojovalo nic, čemu by se dalo říkat silnice.

Posledních 20 km před cílem, očekávanými vodopády lemovanými vápencovými terasami, byla jen cesta sypaná štěrkem v krkolomných serpentinách horskou džunglí. Stihnul nás přitom takový liják, že jsem takový v životě nezažil. A měl jsem si dále zvykat. Z nebe visely souvislé provazy vody. Půlhodinu před cílem nám navíc pronajatá cestovka, která mě dopravovala, oznámila, že přestoupíme do jiného, „partnerského“ transportu. Což představoval přívěsný vozík nějakého jeepu, zakrytý temnou plachtou, z pod které jsme už neviděli vůbec nic. Příšeří se změnilo v noc a my jenom cítili, že občas přistoupily nějaké černé stíny domorodců. A mlátili se uvnitř plachty v zatáčkách o stěnu. Po hromadě zatáček (nevěděli jsme nikdy na jakou stranu) konečně odkryli plachtu a před námi se objevilo docela malebné místo s několika chatkami a útulně vypadající restaurací za lidové ceny. Hurááá, jsme v bezpečí.

Tady řeka vstupuje do země.

Tady jsem přespal a pokecal s jedním gringem o tom, jak se strašně nesmím bát skákat z 18-ti metrových vodopádů. Prý to nic není, 18 metrů jako by nic, jenom musíš vědět kam skočit a pak hrozně rychle plavat, aby tě neunesl proud. No nic. Vodopády nakonec ten den skákatelné vůbec nebyly, právě kvůli silným dešťům.

Semuc Champey je máysky "místo, kde řeka zmizí, kde se ponoří". A opravdu, tady proud řeky Cahabón vniká do skály a tou proudí 300 metrů tunelem. Vkročíš tam a zabiješ se. Částečně potom voda stoupá do "mostu", který se vytvořil nad řekou. 

Na povrchu je systém kotlů naplněných vodou (pozas) vzniklých usazením vápence, které tvoří 300 metrů dlouhý most nad samotnou řekou. Ta nahoře podmílá most, vteče pod něj a ústí opět dole pod kotli. Zároveň ale vyvěrá nahoru do kotlů a poskytuje tak skvělé koupání á la indián Vinetou či Máya Kdovíjakbysemenoval. Tím chci naznačit, že byly kaskády dost podobné těm v Chorvatsku na řece Krce, kde se natáčel Vinetou.

Vyhlídka nad řekou

Zobrazit místo Panamericana na větší mapě

Fotky na Picasse

Guatemala: El Petén