San Blás

San Blás

Jaká bude Kolumbie?

Takové otázky mně běhají hlavou. Co jsme se dozvěděli v zeměpisu, nebylo nic moc dobrého. Co ale říkají lidé tady v okolních státech, naznačuje, že se situace od dob kokainových gangů zlepšila.

Čeká mě velká výprava. Jednu (Mexiko-Panama) už mám za sebou, ale teď mě čeká něco, co jsem ještě nezažil. O plavbě Puerto Lindo-San Blás-Cartagena lidé říkají, že je to jedna z nejkrásnějších plaveb, které člověk může na Zemi podniknout. A potvrdilo se.

Při mém pobytu v Panamě jsem souběžně zjišťoval informace o plavidlech směr Kolumbie a již třetí den jsem jednu loď našel. Palubní lístek vyšel na $425 dolarů a loď vyjíždí v ideální datum (19/7). Cesta má trvat  5 dní, z toho tři dny strávíme na ostrovech San Blás a dva dny potom na otevřeném moři. Kapitánem je páreček Španělů z Kanárských ostrovů s plachetnicí Winfli pro 10 lidí. Budou nám průvodci a také kuchaři po dobu cesty. K dispozici je kajak, šnorchlovací a rybářské vybavení. Počasí vypadá velmi dobře.
Dnes jsme vyřídili pasy, nakoupili rum a já vytiskl nějaké akordy na kytaru.

Zbytek příběhu už jen z palubního deníku...

Puerto Lindo, Panama

Den první, středa 20. 7. 

Tak jsem na palubě. Píše se tady trochu těžko.

K posádce: je nás 9, sedm cestovatelů (Němec Chris, Belgičan Tomás, Irky Salby, Mary a Laura a Salvadorka Bea) a dva kapitáni, dredaři Bruno a Ingrid. Karibská námořnická kuchyně měla na starosti Ingrid, vařila na houpacím sporáku (nutnost na plachetnicích, abyste se neopařili vodou).

První den seznamka s lodí, s používáním vody (pumpuje se ručně) i záchůdku (pumpuje se taky ručně:)). Na každého vyšla půlka postele.

Na cestu nám nabídli pilulky proti mořské nemoci, já je zdvořile odmítl. Chyba. Nevolnost se dostavila hned během prvního dne. Loď je malá (12 metrů), takže to s ní pěkně houpe. Ze začátku jsem to zvládal, ale vlny byly příliš velké a já jsem se po snídani necítil dobře. Po sklenici vody ještě hůř, tak jsem si vzal tabletky a šel si lehnout. Jakmile jsem zavřel oči, byl jsem najednou v ráji, ono to houpání bylo příjemné. Probudil jsem se za takových 4 až 6 hodin, když jsme dorazili ze zátoky k ostrovům.

San Blás

Fotky z různých turistických míst světa většinou vypadají lépe než realita, o San Blás ale nelhaly. Večer jsem vylezl z kajuty a okolo se rozprostíraly kolečka ostrůvků z palem na písčitém podloží. Palmy se nakláněly nad mořem. Okolo nás kroužily dřevěné kajaky domorodců, kteří nás zdravili a přiváželi látky a ručně tkané dečky nebo čerstvě ulovené kraby. A jinak nikde nikdo.

KUNA YALA.
Tak se jmenuje jejich kultura.

„Ana’i” = amigo.
„I gi nad?“ = Jak se jmenuješ?

Kunas s námi mluví španělsky, mají ale i svůj vlastní jazyk, který se prý dá naučit za čtyři dny. Zní exoticky a zajímavě.

Žena Kuna Yala

Rodina Kunas s molas

Děti Kunas pobíhají na ostrovech, jsou roztomilé a usměvavé. Dívky jsou exotické a velmi odlišné od pevninských obyvatel. Původ kmene se prý přesně ani neví. Někdo říká, že přišli z pevniny od západu, jiní, že od východu z Kolumbie. Staví si jednoduchá obydlí z klacků a palmového listí, takové chatrče. Nebydlí v nich ale celý rok, stěhují se 6x do roka po dvou měsících a sdílí svá obydlí s dalšími pěti rodinami. Rotují tak z ostrova na ostrov. Nikde nezůstanou dlouho.

Celá komunita má centrum na některých větších ostrovech, kde sídlí jakýsi jejich „králové“, sailas. Jsou tři, takoví náčelníci, stařešiny rodu. Ač jsou sailas muži, hlavou rodiny je vždy žena. Ta se stará o peníze.

Co je zajímavé, Kunas u Panamy získali patřičnou suverenitu. Mají tu svou vlastní vládu a „kongres“ stařešinů. Nikdo z cizinců, ani Panaman, nesmí nic na ostrovech vlastnit. Takže tu nenajdete ani žádné hotely.

Obyvatelé se živí hlavně kokosy a úlovky z moře. Díky kokosům také ostrovy vypadají tak, jak vypadají – vysázeli je tady kdysi předkové Kunas, jinak by tu byly mangrove. Prodejem kokosů se kunas živí a kokosový ořech byl i místním platidlem (dnes má hodnotu jednoho dolaru).

Vypadá to tu až trochu neuvěřitelně: Na bílém písku pobíhají raci a langusty, válí se hvězdice, můžete se opalovat na přídi lodě, zaplavat si ráno, v poledne nebo v noci pod hvězdami skokem rovnou z lodi. Jezdit na kajaku po ostrovech, rybařit na udici, zahrát si nohejbal s místními Kunas mezi chatrčemi. Nebo si prostě užívat samotu opuštěných ostrovů, kde nikdo není. Daleko, daleko od civilizace. Daleko, daleko od Evropy. Najít si svůj ostrov o velikosti 5x10 metrů nebo objevit pod vodou vraky loni potopených lodí. Šnorchlovat.

Jestli na světě jsou ráje, jeden z nich je tady.

Večer

Kotvíme s dalšími dvěma plachetnicemi mezi ostrovy.

Dnes se slaví dvojí narozeniny – našeho Chrise a Brazilky Adri z druhé lodi. Večer bude stát za to – je totiž ve znamení KARIBSKÉ PÁRTY.

A tady to nebude žádná fikce, protože v Karibiku opravdu jsme. Jsme na ostrovech, kde nikdo není, jsou tu jen palmy, my a ohniště.

Fiesta byla krutá. Začali jsme na lodi, navečeřeli se a otevřeli rumy Abuelo s kolou a s limetkou. Za chvíli pro nás přijdel noční eskort – parta z vedlejší jachty na nafukovacím člunku – odvezl nás na souš. Nabrali jsme kytary, bongo, chrastítko a nějaký proviant. Bušení do bubnů, tance u ohně, žár a karibské rytmy, melodie i karibské zpěvy. Kolem třiceti lidí všech národností hučelo okolo ohně podivnými jazyky a nakonec se ozval i můj Kozel od Nohavicy. Spolek dost slušně opakoval český text, oslavenkyni z Brazílii se to tak líbilo, že jsem dostal poklonu za hezký "dárek".

Den druhý, čtvrtek 21. 7.

Ráno si přivstanu, přijde mi škoda to tady prospat. Dám si ranní koupel a skočím do vody. Plavu k nejbližšímu ostrůvku, kde je deset metrů pod vodou vrak stejné plachetnice, jako je ta naše. Potopila se loni.

Odrážíme a plujeme k jiným ostrůvkům. Cestujeme asi čtyři hodiny. Počasí se mezitím ještě zlepšilo, slunce vyšlo zpoza mraků a my přijíždíme k ostrovům Coco Bandera.

Jen pár kotvících lodí v azurové vodě mezi ostrovy velikosti fotbalového hřiště. Ostrůvky jako z pohlednic a v dálce ztroskotaný parník na korálovém útesu.

Vyhazujeme kotvu a užíváme si skoků přímo ze špičky lodě jako malé děti. Házení frisbee, potápění, lovení hvězdic.



Kapitán Bruno nám doporučuje jeden šnorchlovací revír a my se noříme do vody. V prvních několika metrech prostupuji hejny milionů sardinek, tvořících temné pásy nad písčitým dnem. Jsou jich mraky, které se rozplynou vždy tam, kam se natáhnete ruku. Po několika metrech doplaveme ke korálům. Korálům všech tvarů a barev, tvoří paláce i stráně, jeskynní systémy, ve kterých se ukrývají rybky divných barev, malé černé se světélkujícími modrými flíčky, jiné tvaru vzducholodě. Rejnoci a medůzy.

Když se pak vytáhnu pro dech nad hladinu, padá okolo mě střemhlav do vody asi dvacítka černých pelikánů, které loví ryby a pak si sednou na nedalekou větev trčící z vody.

Večer při setmění ještě fotím pelikány z kajaku. Nad nocí si dáváme večeři v kruhu kolem kormidla a probíráme den.

Snáší se noc.

Fakta
San Blás je oblast 365 malých ostrůvků vyzdvihnutých korály, na každý den v roce jeden. Někdo uvádí i více.
Do Kolumbie se z Panamy nebo nazpět se dostanete za cenu od 400 do 500 dolarů. Jedná se o 5 až 7 denní cestu. Plavbu si zajistěte tak 5 dní předem v některém z populárních hostelů v Cartageně nebo v Panamě.
Winfli je loď dlouhá 12 metrů dlouhá a 17 m vysoká (15 metrů stěžeň), má navigaci s GPSkou a autopilotem. Stránky jsou www.winfli.es.

Den třetí, pátek 22. 7.

Třetí den mě probouzí výkřiky:
¡Mierda! ¡Coño!

Je průser.

Kajak, který jsem večer uvazoval já a který byl svázaný s lodí ještě před půlnocí, v noci zmizel. Musel se uvolnit uzel a vítr ho v noci odnesl. Nový stojí 800 dolarů. Kapitán je mimo sebe a zvedáme kotvy, chce ho za každou cenu.
Ale kde ho najít, říkám si. Jsme na otevřeném moři, v oblasti s jen pár ostrůvky rozesetými v pásu širokém desítky kilometrů.
Navíc se neví, jakým směrem v noci vál vítr. A pokud kajak doplul až na pevninu, není šance ho v mangrovovém porostu najít. Mizíme tedy z našeho ráje a vyrážíme hledat žlutý proužek plastu. Bruno řídí a já hledám dalekohledem.

Winfli

Nenacházíme nic už hodiny, kajak se samozřejmě blbě hledá a plete s kládami dřeva na světlé pláži či spotřebiči plovoucími mezi mangrovemi. Bruno se zkouší ptát i Kunas, které v drobných kajacích plují mezi ostrovy. Všechno, co prý naleznou, odnesou náčelníkovi kmene. Ten rozhodne, co bude dál. Ať už to je to plastový kajak nebo pytel kokainu vyhozený z lodě převozníky drog, rozhoduje saila. Stane se tak čas od času, že místní kokain, který pak seila prodá a získá tak část on, část vesnice a část nálezce.

O kajaku ale nikdo neví.

Mezitím si dáváme přestávku na ostrůvku na malém ostrůvku obydleném dvěma rodinami. Všude je plno hvězdic a také medúzy. S místní rodinou se bavíme o jejich zvycích, životě a jídle (jedí kokosy, pak hlavně taky kokosy; ale přece jenom také ryby, kraby, langusty, nějaký ten chlebovník a yuku). Prý mají ve vesnici vlastní školu, kde se učí anglicky. Představují nám své látky „molas“,  které reprezentují jejich mytologii (popravdě jsou některé ale už i dost komerční pro turisty).

Už to vypadá špatně, návštěva ostrůvku s vesnicí je naše poslední naděje. Přijeli jsem k ostrovu, kde nebylo nic, než hromada domů. Ale už z dálky na břehu vidíme kajak. Hurá, řekli byste. Teď ale musíme navrácení kajaku od Kunanů ještě vyjednat. Muž, který kajak našel, nám ho sice chtěl nejdříve dát, jeho manželka se ale ozvala a chce 20 dolarů.

Vesnice Kunas s naším kajakem

 Dobře, dáváme 20 dolarů.

„No tak ne,“ říká ta baba. „Chceme čtyřicet!“

Bruno už se naštval a říká, že je to krádež, žena je však neoblomná a končíme na 40 dolarech, 10 pomerančích, cibuli a rýži.

Ale je to v suchu.

Večer nás už čekal jen táborák z palmového listí (oheň dobře rozděláváme ze síťoviny, která se vine u kmínku mladých palem), pečení tuňáci. Ingrid hraje na bongo capoeiru.
Spát.

Den čtvrtý, sobota – spánek s delfíny

V noci jsem spal na horní palubě pod hvězdami, dnes to byla poslední možnost. Další dny už se budeme jen plavit po moři a to palubě spát nejde, leda přivázaní. Samozřejmě paráda.

Ráno poslední skok do vody. Sebral jsem si na památku z pláže bílý písek do lahve a vyrazili jsme na pouť mořem do Kolumbie. Čeká nás ještě dva dny plavby a já jsem z posledních dní tak unavenej, že spím v pětihodinových intervalech celý den a celou noc.

Spánek bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mořská nemoc byla zpět, neměl jsem chuť ani na jídlo. Nechtěl jsem ani pít, tak jsem za celý den vypil jen půl litru vody. Později mi došlo, že je dobré pít vždy pár loků, ale v pravidelných intervalech.

Probudil mě jen rozruch během odpoledne. Všichni byli nahoře a sledovali delfíny, kteří tvořily letky a závodily s lodí, kdo je rychlejší. Když přišla vlna, skákaly do výšky a ostřikovaly nás vodou.


Noc

Noc byla strašná! Rozhodně jedna z nejhorších v mém životě. Vlny zesílily a na lodi se houpalo úplně všechno. Pít na lodi ze sklenice vody znamená dát si jednoho loka a zbytek na sebe vylít. Že se po lodi nedá chodit bez držení, na to už jsem byl zvyklý. Spali jsme s Chrisem v jedné posteli a náklonem lodi ve větru se otevřely všechny police. Postel se nám tím ještě zmenšila, bylo vedro, a když jsme otevřeli vrchní okno, dostali jsme každou půlhodinu mokrou sprchu z moře. Na záchod jít nešlo, to by člověka úplně omlátilo o zdi.

Loď se teď naklonila zase na opačný bok a na sousední holčičí postel spadnul surf. Jednou a pak znovu. Když se tam za chvíli podívám, vidím, jak Mary spí v posteli v křečovité póze objímajíc surf. Nevíme, jestli máme brečet nebo se smát.

Snažím se usnout, dostávám ale další vodopád slané vody. spláchne vše, co je v posteli. V posteli je bazén. Okno zavřít nejdřív nejde, a když se mi to nakonec podaří, spláchne mě dovnitř ještě horší vlna a přiskřípnu si prsty do okna. Paráda.

Ingrid s Brunem mezitím kormidlují, přivázání lany k lodi. Dost je obdivuji.

Den pátý, neděle

Další den se plány mění. Ráno se dovídáme strohou zprávu. Kapitán nám sděluje, že cesta nepotrvá pět dní, jak jsme plánovali, ale musí se o tři dny prodloužit. Na jeho tváři přitom není ani špetka sarkasmu. Jak jsme už zjistili, vítr je tak silný, že není možné ve směru pokračovat. Mohli bychom zlomit stěžeň a bylo by po lodi.

Bruno nabídl dvě alternativy. Plout několik dní hluboko do Atlantiku bokem k větru a pak tři dny bokem zpátky. Nebo jet bokem na jih do přístavu v Dariénské úžině u Panamy, tam přečkat a pokračovat pak na sever do Cartageny. Zdržení tři až pět dnů.

Dělat nemůžeme nic. Když jste na širém moři, nemůžete najednou odjet, zrušit dovolenou a sednout si doma na zadek. Nakonec se ale vše uklidnilo a počasí se zlepšilo. Zdržení se počítá jen na jeden den a zítra již dorazíme do Cartageny.

Šestý den v podvečer se objevuje pevnina Kolumbie.

Cartagena z oceánu

Resumé cesty

Cesta Mexiko-Kolumbie se podařila. Trvala 2 měsíce a urazil jsem cca 11000 km.

Vstup do Jižní Ameriky skýtá spoustu otázek. Jaká bude Kolumbie? Vrháme se do země salsy, pralesů, kafe a kokainu, tmavých tváří. A horka.

Celá mapa cesty:








Zobrazit místo Panamericana na větší mapě

Fotky na Picase

Ostrovy San Blás